První sky… První štěstí… A vo co vlastně vůbec jde?Jako na každý jiný závod, odjíždíme v pátek odpoledne. Skvělá parta postižených lidí: Žabaczek, Metloszek, Tele-ska, Káťa, Marek, Olinka, Avatar, Seboš a 13ctka. Cesta ubíhala parádně a v Liberci se k nám ještě přidala Zuzka. Všichni jsme se těšili na ubytko a jídlo, které si uvaříme. Ajéje, uvaříme si… Nic, takže místo obvyklých těstovin dáváme, bistro rychlé těstoviny z Hypca a hajdy spát.
Ráno prezentačka, kecačka se známýma, rozběhávačka a 3,2,1 stááárt! Se svýma úplně super sluchnama bez jednoho špuntu slyším, jak už od začátku nás diváci ženou dopředu, tak šlapem v rozumném tempu. Nahoru, dolů po rovině, všude bomby. V žaludku se mi ozývají bonbony, které jsem si dal před závodem, ale neohrozitelně valíme s Metloškem, který za to bere semnou, dopředu. Totálně si to s nejlepším kámošem/parťákem užívám. Počasíčko přeje (Mlha, déšť,zimíčka). Závod ubíhá a než jsme se stihli rozběhnout, tak už vítáme poprvé Ještěd, který bohužel nejde přes mlhu vidět. Přelízáme zábradlí a pokračujem po asfaltce k občerstvovačce za podpory Ondry Kukly a 13ctky. Na občerstvovačce lok redbullu, lok vody a za 
opětovného řvaní Káti a 13 se pouštím do seběhu. Bomba, paráda, porno, super, magořina, šutry, lidi, kořeny, bahno, nejrychlejší km trati (3:04min/Km) a ztráta kolegy za sebou. Celý rozjařený z toho, že mi vydržela noha v seběhu se pouštím s vervou do posledního výstupu hlava nehlava. Vidím před sebou Davida Nováka a Marka, a tak šlapu, abych je dohnal. Běžím po krásné cestičce nahoru a slyším nějaký řev ze zdola. Otočím se a **** ***** oni jdou jinudma! Čumím na to jak puk, a pak si všímám, že mlíko je natažené jinde, než jsem já. Mám tak bžiliontinu sekundy na rozmyšlenou, jestli jít mimo trať po krásně běhatelné cestě, anebo se vrátit na trať a vyšlápnout si to fair play pěšky. Volím druhou variantu a uvědomuji si, že jsem právě prohrál… Snažím se dohnat žlutý dres před sebou, ale marně. Psychická rozhozenost se poznala tů mač a já jsem se pjostě a jednoduše nedokázat vrátit do pohody a snažit se to dohnat v klidu. Celý výstup na druhý Ještěd jsem se trápil s tuhýma lýtkama jak pies a s pocitem, že jsem prostě lama lamič, který nedává. 
V seběhu už to jen pouštím down jak to vleze a v cíli se chovám, jako naprostý kretén.
A vo co vlastně vůbec jde? Vo to, co už jeden chytrý pán říkal dávno… „Běhat se má jen tak. Run free!“ Když se zpětně vracím, byly to asi nejkrásnější 2 hodiny a 15 minut na trati, které jsem zažil. A zato moc děkuju Metlošovi, že jsem je mohl strávit s ním a bojovat po jeho boku! Děkuji neskutečně moc Káti, 13 a Helči za pomoc, slova útěchy i pořádné popohánění vpřed bez kterého bychom byli… Však víte kde. A taky díky materiálním podporovatelům Blackcombu, jejíchž boty vod salámů držely, jak přibité a taky Royalbayi za kompresky, které umožnily hladký průběh a zamezily většímu tuhnutí!
Hawk, next jír again!
