Video

Facebook

Kategorie: Články

Lázova stovka 2015

Lázova stovka 2015Akce patří do CS1000 a je celkem legendární, neboť ji pořádá vtipálek Slavo (důležité informace na webu si pro pobavení někdy přečtěte), takže volba zní jasně, jedu. Trasa je na mě běhavá, ale hezká (109 km/ 3300). Asi to nebude letošní nejlepší výsledek, ale chce to trošku změnu.

Tedy registruju se do kategorie pod 15 hodin a plán zní jasně. Nicméně jsem realista a vím, že pod 15 by to ještě byl menší zázrak. Měsíc je navíc náročný, zvládl jsem Jarní Šluknovsko a Horskou výzvu v Jeseníkách, ale cítím se hodně dobře, avšak na Perunu to trošku pocítím. Bohužel, už se cítím jako největší ultra „běžec“ na světě (po 4 stovkách) a tak mi Lázovka připadá jako nějaké krásné sobotní proběhnutí. Omyl. Toto podcenění mě definitivně opustilo ale až na 20 kilometru, jak se dočtete později.

Před startem

Závod je naštěstí až ráno, takže vyrážíme v pátek odpoledne pro Petru do Příbora a Tomáše do Zubří a pak už rovnou do Vrbového. Cesta utíká příjemně, takže 4 hodiny strávené v autě utečou jako voda. Po dojetí se jdeme registrovat a před spaním (jako správní sportovci) se jdeme najíst do nějaké bagetárny, nicméně na ten děsný kebab mám vzpomínku do dnes. Potom jsme přespali v místní střední škole, která se místo mučírny místních studentů stala ubytovnou pro speciální skupinu ultra bláznů pod vedením toho největšího (Slavo), takže je aspoň jednou taky užitečná. Při myšlence, kolik studentů se tu trápí, jsem dostal raději hned chuť na krásné provětrání se v přírodě. Takže v 6 ráno Slavo vypouští hejno blbounů na krásný celodenní výlet….

Vrbové-Bradlo

Chvíli jsem vpředu, ale za městem už si držím svoje tempo. Lidé mě předbíhají, ale já předbíhám ty, co startovali dříve, takže se mi doplňuje sebevědomí. První kopec je fakt krásný, ještě když předbíháte známé, příroda je tu nádherná, super. Sbíháváme přes nějakou vesnici, mezitím chvíli běžím z Petrem Císarem, ale pak mu utíkám a před Bradlem potkávám Honzu Suchomela. Tak tedy s ním celkem solidní rychlostí sbíhávám do Košarisk, kde předbíháme Petru a pokračujeme na Brádlo. Výstup je pohodový, dá se, Honza mi neutíká, super. Před pomníkem Štefánika ale nastává problém. Závod dnes teda nebude „výklus“.  Z nových bot se mi rozedřela noha. Honza naštěstí neprodleně podává náplast a pomocí ní jsem už závod absolvoval bez větších zdravotních obtížností. Díky Honzo. Když nás dobíhá Kristýna s Petrou, Honza provozuje ty svoje klasické řeči o tom, že dnes je nějaký špatný, že se nevyspal, že bude fotit. Samozřejmě, v cíli mi nadělil 2 hodiny.

Mohyla generála M. R. Štefánika

Bradlo (20 km)

Občerstvení je dobré, na startovné o hodnotě 300 korun je dostačující, takže si dám pár dobrot, hlavně, že je tu cola. Ale moc se tu nezdržuju, chci se ještě chvíli udržet s Honzou.

Bradlo-Vrbovce

S Honzou sbíháváme do vesnice a na další kontrole potkáváme mistry Fojtíkovy a asi 1 kilometr s nimi jdeme. Pak Honzu napadlo, že ve Vrbovém mu zavřou všechny hospody, a šlápl na plyn. Upláchl mi a já jsem už od té doby (asi 28 kilometr) pokračoval sám.  Pomocí krásné červené značky jsem se dostal do Myjavy.  Já jako borec z vesnice jsem ve městech ztracený. Možná bych doběhl do McDonaldu kdyby tu byl. Takže to, že jsem odbočku trefil na poprvé, bylo spíše dílem náhody. Dalším zázrakem je, že ostatním se to většinou nepodařilo, a proto mě asi o kilometr později zastavuje nějaký borec, co jede na nějaký půlmaratón, a ptá se mě, jestli běžím dobře. No jasně, a kde jinde bych běžel? Ale asi vypadám jako zmatený turista a proto pán asi 5 minut prozkoumává itinerář. Jdu dobře, uf. Když přeběhnu celou Myjavu, pokračuju asi nejhorším úsekem tratě. 4 kilometry po asfaltu v děsném teple. Nějaký borec mi zastaví, jestli nechci přibrat, na co tak daleko chodit. Ne. Fakt díky.  Po tomhle nekonečném úseku už mě čeká krásný trailový klus a naštěstí nemusíme jít až na vrchol nějaké rozhledy, což by Oláf Slávovi neodpustil, a tak mě čekal nádherný seběh do Vrbovců. Bohužel ale těsně před vesnicí mě chytla křeč do břicha díky nedostatku tekutin. Ale tak naštěstí bylo zde občerstvení.

Peklo asfalt…. 4 kilometrový nekonečný úsek

Vrbovce (41 km)

Občerstvení nebylo ale žádná výhra. Voda tu byla, chleba, ale to tak bylo vše. Kofolu jsem si musel koupit. No nic moc. Ale tak aspoň se tu dlouho nebudu zdržovat.

Exibionista v hospodě…. Klasika

Vrbovce-Filipov

Nejhorší úsek po fyzické stránce. Krize už začala hned 2 kilometry po občerstvovací stanici, a trvala až na další občerstvovací stanici. Fakt peklo. Ale co se týče trati asi nejlepší úsek. Rozhledna Žalostná moc krásná, na vrchol Kobyly to taky jde, ale pak je krize na vrcholu. Je normální, že jsem pomalý a líný, ale i přes tuhle vadu všechny seběhy sbíhávám. Ba ne. Tady to prostě nešlo. Dolů jsem rád, že vůbec jdu, na chvíli si dokonce nasazuju tričko, i to mi trošku pomáhá, ale seběh prostě nejde. Tak se teda nějak doplazím k větrnému mlýnu v Kuželově, prý že jsem vypadal dost divně, říkal táta, který tu pak byl později a místní průvodce mu to oznámil. Ještě jsem neměl ani vodu, ale tak vesnice je podle hodinek tak za 3 kilometry, takže pohoda. No podle hodinek ano, ale čekalo mě ještě dobrých 6 kilometrů. Na vrcholu bojiště mě předbíhá Kristýna, pak přecházím pole po špatném odbočení, takže nic, co by moji krizi nezhoršilo. Po doběhu na asfalt je už to úplný konec. Táhne se to, každým metrem čekám na spasení, ale ono se spíš oddaluje. Sice vyřízený a demotivovaný, ale i přes to jsem se svého cíle dočkal. Navíc mě ještě dohnala Petra. Tento úsek mi trval dost dlouho a minimálně půlhodinu jsem zde ztratil.

Větrný mlýn Kuželov

Filipov (60 km)

Občerstvení mělo být už na 56, ale Slavo nějaký ten kilometr navíc neřeší. Nicméně občerstvovací stanice byla víc než geniální. Parádně jsem se najedl a napil, potkal jsem se s Máriem. Moc fajn. Taková občerstvovací stanice se jen tak nevidí na každém závodě.

Nejlepší moment v celém závodě…vedle mě Petr a Petra

Filipov-Holubyho chata

Asi po 4 kilometrech mě chytá první psychická krize. Chci to vzdát. Čekám dokonce, než mě někdo doběhne a půjdu s ním. Jsem děsně unavený, ale nikoho se nedočkávám a tak raději běžím dál. Doopravdy mě ve výstupu pár příjemných lidí předběhlo a tak mě to začalo celkem bavit. Šlo se krásně do kopce, tato část byla pro mě nejlepší. Kazili ji ovšem nějací mladí mistři, co si tus čistým svědomím jezdili na crossových motorkách. Ale i přes to jsem se nějak doplazil na Holubyho chatu, kde mě čekalo další občerstvení.

Velká Javořina (970 m. n. m) - až na ten vysílač dobrý

Holubyho chata (72 km)

Super. Sem už tu. Ale dál nejdu. Balím to. Táta tu není, sakra.  Zpětně ale hodnotím tátovu neúčast kladně, protože bych to zde jisto jistě vzdal. Občerstvení dobré, ale spíš bych tu potřeboval maminku, abych se měl komu vyplakat. Navíc mi definitivně utíká Petra.

Holubyho chata-Višňové

„ Vzdávám to tati, nebaví mě to, přijeď“, volám tátovi.

„Fakt už nemůžeš? Slavo říkal, že ve Višňovém si za 2 hodiny“, odpovídá táta.

„Počkej. Dyť to je v CS1000. Tak to dokončím. Ale dovez mi hůlky.“ Zakončuju.

Táta mi dovezl hůlky, ale až docela pozdě, prvně jsem totiž musel seběhnout s jedním kamarádem od Slovácka dolů do vesnice zvané Cetuna, a přes tajnou kontrolu se dostat na vrchol Rohu. Pak nekonečným seběhem do Lubiny, kde už táta skutečně čeká s hůlkami. Dám si ještě kofolu a honem dál. Nějak tenhle úsek protrpím, než se po odporném asfaltu dostanu až do Hrušového, kde mi táta říká, že Petra na mě má maximálně 5 minut. Z Hrušového to je sice dost nekonečné, ale pořád to nějak jde. Ovšem na další kontrole jsem na totální kaši. Nic nepomáhá. Na chvíli si sedám. Někdo mě dohání. Super. K téhle skupince jsem se připojil a doběhl s ní až do Višňového. I proto jsem tento úsek neprotrpěl tak, jak bych protrpět měl.

Višňové (B7-91 km)

Nejlepší občerstvovací stanice. Dostala mě z naprosté krize. Je tu i Táta, který mi oznamuje, že Petra tu byla před 5 minutami. Nezájem. Dám si tady 10 minut pauzy, energetický nápoj, nějaké jídlo a trošku piva. Díky tomuto občerstvení jsem chytl druhý a poslední dech.

Višňové-Vrbové (cíl)

Před Čachtickým hradem se už stmívalo, a já byl přesvědčený, že závod dokončím s touto skupinkou. Jenže oni se nějak loudají a mě to začíná jít, takže po výstupu do sedla pod Čachtickým hradem pokračuju sám. Nicméně netrvá to dlouho, a doháním nějakého místního Slováka, se kterým pokračuju prakticky až do Šipkového. Prakticky- kolega měl závěrečnou krizi, a mně se běželo výborně, tento úsek noční byl doopravdy za odměnu po celodenním smažení se, zlepšoval se mi dokonce průměr (který ale za posledních pár hodin nebyl bůhvíjaký). Nicméně byla už noc, a já měl slabou svítilnu, takže jsem v některých úsecích raději na kolegu čekal, čímž jsem trošku ztrácel na čase. Ale byla to moje chyba, jako vždy jsem si trasu nenahrál a proto jsem zase někoho musel otravovat. Ale od Šípkového to šlo. Dostal jsem se do euforie, ani asfalt mi vůbec nevadil. Předběhl mě ještě jeden běžec, podle toho jsem se však orientoval prakticky až do cíle. Po vkročení do Vrbového se od chodce dozvídám, že škola není ještě 1 kilometr, jak jsem předpokládal, ale chybí mi asi 300 metrů. Laik by si řekl, že po tolika kilometrech mi už to bude jedno. Omyl. Tato zpráva mě potěšila natolik, že jsem se na konci neloudal a trochu i zafinišoval.

Vrbové (109 km-cíl)

V cíli jsem ještě málem předběhl toho borce, byl trošku zmatený, a proto běžel jiným vchodem. Ale tak jedno místo sem, jedno tam, už to ani nepočítám, jsem rád, že vidím Sláva, slyším potlesk a piju colu. Dostanu krásný diplom, který se bude hodit na pokojové dveře.  Ale jsem děsně těžkopádný, takže trvá hodinu, než se osprchuju, pojím, popovídám si s někým. Pak si dám ještě výborný kebab a ve stejném složení (otec, já, Tomáš, Petra) jedeme domů. Naprosto nádherný zážitek a obrovský trénink hlavy. Hned v cíli jsem věděl, že tady se ještě někdy objevím, i když jsem během závodu tuto trať proklel snad milionkrát. Ovšem podobně rovinatý závod už nikdy běžet nechci (krom Lázovky a 100MKMK).

Statisticky

Čas 16:34, 40. místo, 109 kilometrů/ 3300 výškových metrů, moje 5. stovka, 4. V letošní sezoně, 3. ultra v měsíci duben, 1. stovka, kterou jsem skutečně dokončil single.

Jak jsem spokojený s výkonem pořadatelů

Propozice od Slava jasná 1**, občerstvení 2, trať 2, atmosféra v cíli 1, teplo na trati 5-, takže gorolským průměrem to dělá krásnou 2. Hlavně atmosféra během závodu byla fakt parádní, přátelská, tu musím vyzdvihnout. Kontroly taky byly všude, kde být měly. Spokojenost. Rád se vrátím zase za rok, ale Slavo, popros Oláfa o trošku zimy J

Závěrem bych chtěl poděkovat

  • Tátovi, dělá pro mě první a poslední co se týče servisu, i mámě, která sice moje běhy navenek nepodporuje, ale ve skutečnosti mi taky hodně fandí a servis je taky top.
  • Lidem, kteří se mnou absolvovali nějakou část tratě
  • Slavovi, který tuto akci organizuje a dobrovolníkům
  • Speciální kolonka se zaslouží Mariovi Martincovi, který mě dostal na Kysuckou a na každém Slovenském ultra se o mě pečlivě stará
  • Lidem, kteří mě podporují. Jsem jen člověk a klidně přiznám, že kdyby nebyly ty gratulace a obdiv v cíli, někdy to ani nedokončím, ale to by byla ostuda, když už mě tak podporujete. Takže v tom pokračujte.
  • Kádru NVPP za dobrou přípravu na závod a krásný dres
  • Bohu. Bez toho bych neuběhl ani 10 metrů.

Komentáře


, - odpovědět
on how to Replica Christian Dior Handbags do a “Clover Leaf Recon.”I had intended to produce that piece and only include short blurbs about the gear I had chosen to use, but when I started to research the glasses I had with me Omega Replica Watches I found the coating on them so interesting that I thought I should share it with you all.As a Sniper Instructor, grey had Rolex GMT Watches become my favorite color. It’s eas.