Proč běhám???

Dobrá otázka... Taky bych to chtěl vědět... Asi bych mohl začít stím, jak to všechno začalo... Asi ve čtvrté třídě jsem zjistil že když běžím déle jde mi to lépe než když jen sprintuji... Od té doby mám oblibu v delších tratích a od té doby jsem závodil na atletických závodech, orientačních bězích a přespolácích. Musím říct, že nesnáším okruh.. A přesto jsem závodil. Teoreticky mi to ani tak nešlo. Kroužit dokola snad nikoho nebaví. Hledal jsem něco nového a lepšího. Je sposta běžců co běhají v parku a po betoně ale tohle prostě není promě. Do třetího roku na gymplu jsem bral běh jenom jako nějaký kondiční trénink abych se mohl plně věnovat kolu. Ale.. Pro mě všechno začalo tím, když se můj taťka rozhodl že uběhne marathon. Začal se připravovat a já jsem začal běhat sním. Od této doby vnímám že běhám.. Ještě před tím jsem chodil na takové místní závody do vrchu kde jsem moc neexceloval ale potom bylo všechno jiné. Změnilo se toho hodně. Styl běhu, styl tréninku a vlastně celý pohled na běh byl úplně jiný.Po knížce „Born to run“ už to nebylo jen nezbytné dření za kondičkou, byl to prostě skvělý pocit že můžeš běžet. Po marathonu se otec posunul opět na jinou úroveň a já? Já se snažil držet krok. I když jsem netrénoval tak tvrdě a tak často jako on chtěl jsem být stejně dobrý. Ale pořád jsem běh nebral jako hlavní činnost a myslel jsem si že kolo je něco co bych nikdy za nic nevyměnil. Chyba. Nebyla to pravda. Po letních prázdninách jsem se rozhodl že začnu pořádně trénovat a běhat. Táta přišel s ideou ultra a já jsem okamžitě věděl že to je sport o kterém jsem nikdy neslyšel a že je to něco pro mě. Hned nato jsme uspořádali náš první ultra běh. Ostrý-lysá-ostrý. Celkem 56km. Byla to akce kde se sešly dvě dvojice. Jedna cyklistů(Hanys a luca) a druhá běžců(já a můj otec). Věděl jsem že tata má více natrénované než já a věděl to i on, ale přesto mě pustil a hodně jsem si toho vážil. Samozdřejmě že jsem měl obavy jak to nakonec dopadne. Nebudu lhát. Sáhnul jsem si až pod dno svých možností ale byl to jeden z nejkrásnějších chvílí co jsem kdy strávil venku a vlastně jedna z chvílí života, kterou si budu pamatovat až do konce svého života. Konečně po tom plácání na 5ti kilometrových tratích jsem se proběhl 56km. Od té doby jsem měl jasno. Jedině ultra. Začaly tréninky 4x v týdnu a vyšplhalo se to až na 6 tréninků v týdnu. V prosinci jsme se rozhodli že zkusíme i nějaký komerční závod a přihlásili jsme se na B7. Je to závody dvojic. Můj parťák byl jasný ale oba jsme věděli že musíme makat. Od začátku naší registrace jsme vážně začali oba makat. Nejdříve do kopce který jsme za trénink klidně vyběhli 5krát + dalších 5km cesta tam a 5 cesta zpátky. Já jsem věděl že tata má naskok a proto jsem makal a snažil jsem se být pokaždé nahoře dříve než on. A to mi taky zůstalo. Pokaždé jsem chtěl být prostě před všema. A stímhle přístupem k tréninku, s tím že makám prostě více jsem začal nabírat svaly a pomalinku zrychlovat. V půlce měl přijít test. Šutr-54 se jmenoval. Odjeli jsme do prahy a já jsem si moc věřil že na těch 54 kilometrů mám. Vsadil jsem se dokonce i o svoje vlasy že když prohraju nad otcem tak se prostě ostříhám dohola. Vážně jsem si věřil že dokončím.. Bohužel i síly se někdy přeceňují.. po uběhnutých 36kilometrech jsem musel závod ukončit. Prostě jsem to nedal. Začaly křeče, bolesti a hlava se usmyslela že dál nejde. Hlava je na ultra největší hráč. Když nemůžeš dokáže tě dostlačit tam kde už nevěříš že bys mohl dojít ale taky dokáže vypnout všechny funkce a prostě konec. Ano osříhal jsem se dohola a byl jsem hodně zkroušený prohrou. Ani né tak prohrou sázky nebo v závodě ale prohrou nad sebou samým. Nalhával jsem si že nato mám a najednou jsem prostě nevěděl. Za týden jsem běžel vrchařský závod s hodně velkým převýšením. Kupodivu dokončil jsem na krásném třetím místě v kategorii a pak jsem si ještě přeběhl hřeben. Ano trošku se mi sebevědomí vrátilo. Bohužel né natolik abych si řekl že jsem dobrý a že B7 zvládnu. Měl jsem ještě 3 měsíce nato abych se vzpamatoval. Po kempu v tatrách na šumavě a tréninkovém přeběhu první půlky tratě B7 jsem zase začal nabírat seběvědomí že by to mohlo jít. Teď mám dva dny do závodu na který jsem trénoval celý rok. Bohužel jsem nemocný kašlu, mám teplotu a bojím se co bude. Vzpomínám si na šutr a na další testy kterými jsem si prošel. Snad to dopadne dobře. Nelituji ani jedné vteřiny ani jednoho kroku na cestě který jsem udělal. Nelituji toho že jsem neměl čas dělat ostatní věci a dokonce ani toho když jsem viděl že ostatní někde jedou a já jsem zůstal sedět doma a trénovat. Každý jeden krok mi dává důvod pokračovat dál a každý jeden krok mě učí jak dál jít. Na otázku proč běhám lze jen težko odpovědět jen jednou větou. Běhám abych našel sám sebe a běh si našel mě.