Začalo to jednoho středečního odpoledne asi tři týdny před Zugspitzem, kdy se vracím z práce, standardně přes hlavní tah na Opavu, tudíž přeskakuju svodidla. Ovšem tentokrát při dopadu na zem zaznělo v koleni podivné lupnutí, jež odstartovalo sérii problémů, které trvaly prakticky až do odjezdu. Od tohoto odpoledne téměř neběhám a bolesti v koleni se stále nelepší, což ústí v myšlenky se na to vykašlat. Poslední víkend před závodem už opravdu nevím, co bych mohl udělat a tak končím na MRI v pražské ÚVN, kde se na snímky mého kolene dívá dokonce i pan profesor (ještě jednou obrovské díky Leni), načež se v pondělí dozvídám, že mi sice akutně nic není, ale mám nějaké chronické degenerativní změny, které se projevují proto, že se zbytečně moc hýbu:-)No co už, zkusím to tedy nějak odklusat a uvidíme, jak to půjde. Během týdne nervozita stoupá a objevují se další malé problémy, kvůli povinné výbavě. Ve vlastní rodině zastání nemám (prý „věci na běhání a holky se nepůjčují“, tak ať ostatní víte;)), naštěstí však v našem týmu nejsou již jen oni a tak mě Metlošek zachraňuje i navzdory tomu, že v pondělí odjíždějí, a půjčuje mi, co potřebuju (ještě jednou díky moc Luke).
V pátek v pět ráno máme naplánovaný odjezd z Třince, který úspěšně nestíhám, ale naštěstí jsou lidé z Jablíčkova shovívaví a tak s malým zpožděním vyrážíme s Dankem od nás a po cestě ještě nabíráme v Návsí Petra Rusnoka a v Písečné pak Pepu s Miluškou. Čeká nás zhruba 850 kilometrů cesty a tak máme dost času na všechno možné. Za mě je to dost často hlavně spánek:-). Díky tomu, že jsme se dosti dlouho neviděli, tak cesta do Grainau, kde je registrace, utekla vcelku rychle. Na místě nasáváme čerstvý alpský vzduch a Pepa s Dankem jakožto zkušení harcovníci z loňského roku nás vedou k registraci. Zde opět řešíme povinnou výbavu, protože v rámci startovního balíčku se letos nedostává x-mug (skládací hrnek na vodu), s čímž všichni počítali, takže se řeší, kde je teď narychlo sehnat. Naštěstí se nám to nějak podaří vyřešit povětšinou z vlastních zásob a tak jediný, kdo dokupuje v expo area soft flask od Salomonu, je Danek. Všude kolem je plno lidí a stánků, takže zde trávíme čas až do Pasta party, která je naplánovaná na 18. hodinu. Chybou lávky bylo, že jsme si mysleli, že to začne opravdu v těch šest, jak je všude napsáno. Když se pár minut po šesté dostáváme do krytého amfiteátru, máme už problém si sednout. Velkolepé zahájení, které má začít o půl sedmé se nám o chvíli posunulo, protože matka příroda se nás snažila trošku postrašit a tak padají kroupy doprovázené blesky všude kolem…naštěstí je to jediný problém s počasím za celý víkend.
V rámci zahájení pozorujeme pochod spousty dětí v místních krojích coby vlajkonošů jednotlivých států, které se letošního ZUGu účastní. Je to vcelku neuvěřitelné, ale zúčastnili se zástupci 52 zemí (Izrael, Mexiko, Austrálie…), víc jsme se však nedověděli, protože oba komentátoři mluví německy, což nikdo z naší posádky neovládá, tudíž se přesouváme do auta a jdeme hledat ubytování. Po jednom neúspěšném pokusu nalézáme náš penzion, který je opravdu luxusní, ovšem žádné moc velké využívání televize a wifi se nekoná, jelikož je potřeba jít spát, ať jsme na zítřejší brzké vstávání ready.
Po propršené noci se budíme okolo půl šesté, načež se vrháme do snídaně. S úsměvem zjišťuji, že pravidlo, co běžec, to jiné jídlo, v naší skvadře platí skoro stoprocentně. Já si dávám klasický rohlík s nutelou, Miluška s Dankem mají v různé formě vločky, Petr už od včerejška nejí nic jiného než banány a hrušky, nu a Pepa to zabíjí půl kilovou konzervou hovězího. Poslední nezbytné přípravy i kontroly vybavení jsou za námi a můžeme vyrazit směr Grainau. Zde už se skoro nedá zaparkovat, takže jsme asi 800 m od zastávky busu, který nás má dovézt na start. Sice jsme na místě odjezdu přesně na čas, ovšem opět je to tak, že nic není úplně přesné, takže bus už je přistavený a plný lidí, tedy musíme čekat na druhý. Vzhledem k tomu, že je start v devět a my se na místo dostáváme cca v 8:40, tak už začínám trošku panikařit. Stojíce dlouhou frontu na pány, nakonec s Dankem odhazujeme stud a bereme útokem dveře od dam – snad poprvé vživotě vidím, že je tam volněji než u chlapů a nikdo to vůbec neřeší.
Je 8:53, když vcházíme do startovního koridoru, který je uzavřen čtyřmi stolečky, kde milé slečny kontrolují povinnou výbavu. Stojím za Pepou, tedy když se dotyčná organizátorka německy zeptá, jestli máme vše potřebné a odpovědí jí je „Ni ni, jo yny po našimu“, tak duchapřítomně odvětím, že bychom to potřebovali anglicky. Kontrolu jsme zvládli téměř bez ztráty kytičky (ještě nikdy jsem nezažil, že je nutné si na všechny gely, tyčinky, magneslify atd. napsat startovní číslo) a tak se srocujeme v koridoru. Rychle si popřát úspěšný doběh a už zní „3, 2, 1 go!!!“.
Vcelku okamžitě přepínám do závodního módu a odzadu pomalu začínám předbíhat těch asi 500 lidí, kteří se do téhle šílenosti pustili s námi. Koleno bolí jak čert, nicméně myslím pozitivně, kochám se výhledy a na prvních pěti kilometrech ještě stíhám povídat s Dankem, který si stěžuje na těžké nohy. Cesta se nám pomalu začíná zvedat do kopce, aby taky ne, když máme v rámci asi pěti kilometrů překonat cca 900 výškových metrů. Koleno přestávám vnímat, rozdělávám tyčky a začíná stoupání. Počasí nám hraje do noty, svítí slunko, ale zatím není úplně vedro. Občas s někým chytám tempo, ale zatím se stále daří jen předbíhat a nebýt předbíhán. Pomalu se mění lesní terén v nízké porosty a před námi se objevuje krásný výhled na horské štíty. Já se teda spíše kochám výhledem na běžeckou sukni a růžové kompresky, které se ladně míhají přede mnou a udržují tempo, kterému zatím stačím…nicméně ty kopce dookola taky stojí za to:). Cesta už je tvořená jen trávou nebo kameny a po kotníky v blátě (díky včerejšímu vydatnému dešti) se pomalu soukáme ke kýženému hřebenu. Růžové kompresky začnou v tom největším stoupání s ladností srnky předbíhat, takže je nechávám na později a radši kontroluju, jak to vypadá za mnou. Danek je kousek a zbytek posádky není vidět. Po dosažení hřebene se nám odkrývá ten správný „tatranský“ pohled a hlavně sešup dolů. Šutr kam jen dohlédneš, občas trochu sněhu, no prostě supr seběh, kde vůbec nechápu, proč ti lidi tak brzdí.
Plný entuziazmu z dobrého seběhu se dostávám na první občerstvovačku na 15tém kilometru, kde zjišťuju, že můj geniální hrnek je naprosto k ničemu, protože jsem vůbec nezkusil, jak se z toho pije, tedy hned první dávku vody víceméně vyliju spíše na dres než do sebe. S dalšími je to už trošku lepší, kousnu do melounu, dám pár pomerančů a projdu přes „medical check“, za kterou mě čeká cesta dále. Před tímhle úsekem mě Pepa s Dankem několikrát varovali, je to asi 15-20 kilometrů, kdy se běží krásnou krajinou (pořád cca 1000 m n. m.) po šotolinové cyklostezce okolo jezer a městeček. Snažím se brát v úvahu, že to nesmím přepálit, ale stejně jedu v tempu zhruba 4:45 – 5 min/km, protože to prostě krásně letí. Zatím jsem nepotkal nikoho, s kým bych si mohl popovídat, nicméně všude kolem je dost lidí, kteří fandí, což je aktuálně dostačující. Na další občerstvovačce koukám, že mě čeká mírný hrbek asi s třemi sty nahoru i dolů a k dalšímu jídlu je to „jen“ 6 km. Vyrážím teď už lesními cestami, které se vlní nahoru a dolů, přičemž velmi oceňuju naprosto precizní značení, opravdu na každém rohu. Vybíhám z lesa a přede mnou se rozprostírá další hezké alpské jezero s občerstvovačkou na jeho druhém konci. Podél jezera jsou rozestavení fotografové, tak se snažím usmívat a vcelku klasicky s sebou několikrát málem švihnu o zem (přeci jen nezvládám více věcí naráz:-)).
Na „food station“ konečně chytám skill na ten proklatý gumový hrnek, co s sebou tahám a tak úspěšně zkracuju dobu stání na polovinu. Mám za sebou asi 30 km, takže nandávám muziku a vyrážím vstříc 13 kilometrům, které slibují řádný kopec nahoru i dolů. Cestou se mi konečně daří potkat někoho z naší domoviny – teda já jsem si ho nevšiml, ale on mě prý jo, když jsem ho předbíhal, a proto mě musel doběhnout. Vtipné je, že oba máme problém s kolenem, i když Alex z Brna pracující v Praze, to má trošku horší, protože není schopný sbíhat bez kulhání. Po chvilce odpočinku při povídání se pouštím do trochu rychlejšího tempa, abych dohnal ztrátu, kterou jsem si vytvořil, což se mi úspěšně daří, přičemž potkávám jednoho rakouského běžce, který zde závodí již po druhé a plánuje jít na čas pod devět hodin. Dokud stoupáme do kopce, je to v pohodě, ale jakmile to začne klesat, tak se opět trhám a vyrážím vpřed. Cesta se hezky klikatí, což sice není úplně můj šálek kávy, ovšem pořád někoho předbíhám, tak to asi není taková hrůza. Volají na mě něco ve stylu „Don’t destroy your legs!“, ale moc to neřeším a valím dolů v očekávání občerstvovačky na 43 km. Podle hodinek už je to méně než kilometr, ovšem stavitel tratě na nás vymyslel ještě jedno stoupání, takže myšlenka počkat s gelem až na občerstvení bere za své a konečně se přede mnou objevuje cedule „Food station 500 m“ (takováhle je před každou občerstvovačkou).
Vzhledem k tomu, že se pomalu začínají hlásit o své místo na slunci i křeče, se do sebe snažím dostat nějakou sůl a tak volím tyčinky a vyrážím co nejrychleji dále. Na další občerstvení je to „jen“ 8 km, tak si říkám, že ještě není potřeba kontrolovat vodu (na startu jsem měl 1,5 litru, to přece ještě nemůže být fuč, no ne?). Kousek dále mne potkává druhá výraznější sprcha tohoto závodu, takže opět vytahuju Metloškovu bundu, nicméně po chvíli je to pryč, tedy bunda zůstává opět klasicky okolo pasu a jede se dál. Po cca dvou kilometrech se znovu hlásí křečci a tak dávám magnes spolu s gelem, což chci zapít trochou vody. A je to tu! Ve vaku už není ani kapka a mě čeká ještě asi 6 kiláků, přičemž se do nás opět začíná opírat slunko. Říkám si, že to přece nějak vydržím a dám, proto vyrážím v rozumném tempu vpřed, vstříc stoupání na poslední kopec závodu (tentokráte je to asi 700 výškových na těch 6 km). Po nějaké době už se začínám trochu motat a přemýšlím o tom, jaké mám možnosti. Pode mnou zurčí horský potok, ale je dost nízko a nikde není vidět žádná přístupová cesta. Kolem dokola nikdo, jen nad sebou vidím nějakého závodníka. Než se odhodlám a anglicky vymyslím, jak se vhodně zeptat na to, že jsem si vědom toho, že porušuju pravidla, ale je mi fakt blbě, tak už se motám víc než je zdrávo a jsem rád, že oslovený Brit je úplně v pohodě a ještě mě hlídá, abych se opravdu napil dostatečně (Ano, porušil jsem pravidla milý bratře i otče, ovšem lhůta pro podávání protestů, aby mě mohli diskvalifikovat, byla cca dvě hodiny po vlastním doběhnutí každého závodníka, takže si můžete stěžovat, jak chcete;) - kdo nechápe, koukněte na můj článek z loňského Nezmara a k němu odpovídající vlákno na FB skupině NVPP).
Konečně je tu občerstvovačka a s ní nová síla do posledního kopce. Chvíli jsem se zdržel, jelikož jsem byl dost mimo (ještě, že medical crew nic nepoznala). Dvakrát kontroluju, jestli mám ve vaku dost vody a vyrážím vstříc už snad opravdu poslednímu kopci (jak krutě jsem se opět mýlil). Mám před sebou nekončící šotolinové serpentiny, které několikrát za sebou vylezou až za obzor, za nímž se vždycky objeví další kopec. Rakušák, co se trápí kousek za mnou, vcelku plynule nadává po celou dobu stoupání a když mě dojde, tak to zkouší i anglicky, což se mu tak úplně nedaří (schválně kolik dáte anglických nadávek po 55 kilometrech horského běhu?).
Konečně je tu kýžený vrchol, prohodím spousta vyjmenovaných slov na adresu organizátorů, usměju se na členy horské a fičím dolů veskrze tatranským seběhem, jak to bylo na počátku. Poslední občerstvovačku už ani neřeším, protože mě táhne vidina cíle a tak vyrážím vstříc závěrečným pěti kilometrům lesním terénem plným šutrů, kořenů a hlavně po kotníky v blátě. Nadávající rakušák mě po chvíli doběhne, tak ho pustím před sebe, aby udával tempo. Člověk by neřekl, že po tolika kilometrech se dokáže zmáčknout na 4:30 z kopce, ale přeci se nenechám porazit někým ze Salomonu!!! Ve vzájemném hecování se spoustou německých a anglických nadávek (tedy aspoň doufám, že to nebylo na mou adresu, protože jsem mu stejně nerozuměl) se dostáváme až na poslední dvoukilometrové asfaltové martyrium, kde tempo ještě stoupá, ovšem salomoňáka chytají křeče, takže bez nějakého divokého finiše dorážím v poklidu do cílového koridoru. Atmosféra je naprosto úžasná, všude ve městě stojí lidi a fandí u baráků, občas se ke mně přidávají malé děcka, které něco pokřikují a tleskají. No a ten cíl, prostě bomba, člověk si přijde, jako ve snu:) Po nezbytném ukápnutí slzy při dostávání medaile se hroutím na nejbližší lavičku vedle cíle a cca po třech minutách dobíhá první člověk z 80ky – neskutečný respekt jemu…
Po zhruba hodině dobíhají Pepa s Dankem a asi hodinu a půl po nich se objevuje Miluška (Petr nakonec na 40 kilometrů vzdává kvůli problémům s kolenem). Zugspitze byl mým prvním mezinárodním startem a musím říct, že ani trochu nelituju, že jsem využil tu možnost si tento závod vyzkoušet (snad nelituje ani zbytek posádky toho, že mne vzali:-)). Oproti všem dosavadním startům bylo tohle opravdu jiné kafe a všem, kteří by si chtěli něco mezinárodního vyzkoušet, tuto záležitost rozhodně doporučuju, protože stojí za to!!!
Ještě abychom to měli přesně, co se týká výsledků, tak tady to máte (kategorie/absolutní pořadí dle pohlaví):
- Miluška (4/31)
- Pepa (17/120)
- Danek (71/121)
- Hanys (25/38)
Běhu zdar a tomu trailovému obzvlášť.
