Cesta začala v půl osmé ráno ve čtvrtek, když pro mě Palova smečka přijela domů. Potom přestup v Jablunkově a cesta až do Tatranské Štrby. Byl jsem nakonec v autě s Jablunkovem no a cesta probíhala v poklidu až na věčné kolony v Čadci. Přijeli jsme na místo, zaplatili a šli postavit stany. Jenže tímhle momentem legrace na 2 hodiny skončila. Jde se běhat. Už první pohled na Tatry mě uchvátil, ovšem dnes se mi do běhu nějak nechtělo. Tak tedy první výběh byl na Štrbské pleso. Kolečko a pak sjezdovka u skokanských můstků. Docela jsem tenhle výběh přetrpěl a těšil se na zítra, kdy už konečně uvidím pořádné kopce naživo. Večer jsme se rozdělili do stanů, přidělili mi Ondru a Hanyse a šlo se k ohni. Kromě věčných Palových fórků nám tam také hrála příjemná hudba a měli jsme tam také dostatek tepla, když začal topit Pepa. No nic, oheň postupně uhasínal a šlo se do hajan. Ráno jsme šli na zubačku. To jsme ještě netušili, že s ní má Pepa hrůzu. To jsme poznali až o den později. Ne že by se v ní bál jezdit, ale závodit s ní mu přišlo rozumnější J Tak tedy vyjeli jsme na Štrbské pleso a vyběhli na Chatu pod Soliskom, dále pokračovali přes 2 nádherné jezera, pak jsme vyšli na nejvyšší místo dne, které měřilo něco kolem 2300 metrů. No a pak začalo dobrodružství. Úseky, ve kterých by jeden krok mohl znamenat značnou nepříjemnost. Vůbec jsem nebyl vybaven na takovou zimu, protože jsem nikdy v Tatrách nebyl. Ani by mě to nenapadlo, protože na Javorovém v létě sníh není tak co by byl někde v Tatrách :D. Naštěstí jsem za tuhle chybu nezkušeného mladíka nemusel draze platit nějakou chřipkou, protože mi Palo půjčil rukavice, za což mu moc děkuju. No pak vesměs pohodový seběh kolem vodopádů, kde mi ale všichni utekli no a pak od vodopádů jsem běžel sám. Trošku jsem se zdržel a dlouho běžel sám. Potkal jsem jen Hanyse,který ale po dlouhém čekání odběhl. No tak jsem běžel sám a dlouho nikde nikdo. Pak jsem začal opakovat vyjmenovaná slova po K a P, no a vše to vyvrcholilo pod lanovkou, kde jsem vůbec nevěděl kudy. Ale pak naštěstí na mě čekal Palo, který mi pověděl, že si všichni mysleli, že jsem ještě před Matesem. Asi se pomátli, říkal jsem si v duchu J No pak jsme potkali Matese s Helčou dole, byli napomenuti a pak už vzhůru do údolí. V campu jsme poobědvali, dali 20 minutovku, která obvykle trvala 3x tolik. Bylo to asi tím, že byla nejoblíbenější částí programu. Pak po zamítnutí Pepova programu, který chtěl druhou fázi :D, jsme postupně přešli k večernímu ohínku a pohodičce u Matesovy a Hanysovy hudby. Také jsme se dozvěděli o tom, že Ondra píše své mamce 200 smsek měsíčně. Potom uhašení ohně, spánek a ráno vstávání na Krivaň. Moc jsme se těšili. Po tom, co Pepův návrh (běžet na Štrbské pleso :D ) byl zamítnut se šlo opět na zubačku. Tak teda přes magistrálu na Krivaň. Vše probíhalo jak mělo, až pod poslední rozcestník. Od toho nám začalo pro mě krásné, pro některé hodně nepříjemné sněžení. Tak tedy Palo mi dal Rukavice a šlo se. Těsně pod vrcholem začalo ještě horší počasí. Tak tedy Helča řekla že zůstane 50 výškových metrů pod vrcholem a šlo se v doopravdy poctivých horských podmínkách. Na vrchol jsme dorazili ve složení Mates, Hanys, Já, Ondra, Reňa a Pepa. Mates měl na svých hodinkách čas 1:52, Hanys něco okolo 2:15(pardon za nepřesné údaje). Pak seběh který je mnohdy těžší než výběh, společné foto za které vděčíme nějakým polkám a asi po hodině jsme na magistrále. Zde pociťuji první krizi a tak dostanu gel, po kterém jsem tak nabuzen že běžím ve předu s největším pirátem turistických tras Pepou, ale asi jen 5 minut. Asi ptoto jsem se divil Matesovi s Hanysem, když si dali na závěrečný kopec sprint. Potom jsme se oddělili, Palo a holky jeli zubačkou a zbytek sbíhával až do kempu. Opět oběd, sprcha, 20 minutovka, strach o večerní oheň, protože děti správce si zahrály na topenáře Pepu a málem vypálily všechny zásoby. Pak zase večer u ohně, likvidovaly se zásoby, holky navařily výborný guláš a Pepa nám pověděl historky s vojny. Také Palo jako obvykle rozdával usměv, možná až na Ondru, kterého pořád provokoval :D. Ale i Ondra to bral sportovně a tak si všichni užívali příjemnou pohodu daleko od ohně, protože topenář Pepa byl opět v akci. Také nám ke všemu hrála příjemně znějící hudba od Matesa a Hanyse, no a dokonce nám zahrál i sám mistr Palo :D . Uhasil se oheň, šlo se spát a ráno se řekl plán: dnes jen procházka po plese. Tohle ovšem neměl slyšet Pepa. Šetrně jsme mu to naznačili a on řekl, že si tentokrát závod se zubačkou dá sám. Málem vyhrál :D. Na hoře jsme ho potkali, a když jsme viděli, jak vyždímal pot s čelenky, a byli jsme rádi, že už dneska běžet nemusíme. Tak tedy prošli jsme naposledy Štrbským plesem, zatímco Pepa běžel na Popradské pleso, koupili čelenky a šli na hambáče. Pak už jen hurá do campu a domů. Soustředění se velice povedlo, byla neskutečná legrace a pohoda. Asi nejlepšími zážitky byl Krivaň, cesta na Bystré sedlo, vodopády, večerní sezení u ohně a ještě když Palo běžel bez trika. U nás nic nevídaného, ale pohled Slováků, kteří tam byli skoro v zimních bundách, byl k nezaplacení. Ještě perlička na závěr byla, že jsem byl přijat do týmu. Takže na závěr: doufám, že nás příštím rokem bude více a ať se nikdo nebojí toho, že by byl poslední, protože být pomalejší jak já nejde být. J Díky všem zúčastněným za skvěly víkend.
