Ultra Nezmar - TransGoralia

Do báglu dávám povinnou výbavu v podobě Vietnamského igelitového ponča, triko kdyby snad byla zima ( stejně ho za celou dobu nevytáhnu :) ) , náhradní čelovku (baterky navíc jsou vám na … když tu co máte na hlavě rozflákáte ) , fólii pro stav nouze, nějaké to jídlo a do flašek tradičně jen čistou vodu.

Start o půlnoci má svoje kouzlo, stejně jako počasí, které ho provází a tak pokud člověk nevyměkne vydá se na 6 sjezdovek a 11 kopců, což v souhrnu dělá prý 107 km a 5800m převýšení. Vyrážíme, trošku se rozklušeme kolem Prašivé a zamíříme na první veselou část, kterou lze jednoduše nazvat Polsko. Většina boje se totiž odehrává přesně tam, na jejich „veselých“ sjezdovkách. Vždycky když jednu dáte tak za mlhou hustou tak že by se dala krájet je ……   seběh kde to je o něco lepší a nožky v tom kvapíku trochu orazí. Stejně jako hlava, protože musíte být alespoň krapet ve střehu, takže se vám vlastně vůbec nechce spát. Tahle část je společná se Sky maratónem a většinu jsem absolvoval s Bufem. V noci je vážně fajn se sem tam spolehnout na kamarády, člověk tolik nekufruje a co přehlídne jeden, vidí druhý ( přesto se nám dva malé nevyhnuly :) ). Bufo těsně před koncem první půle trochu stagnuje a tak ho s Radimem který se k nám přidal opouštíme. Vím, že jsme už u nás a tak to v případě nouze někam rozumně seběhne a případné problémy lehce vyřeší. Prožvaněná necelá první půle stačí, tak posílám  Radima napřed a řeším střevní problémy.

Hned je mi líp a cesta začíná ubíhat optimističtěji, párkrát oblíkám a svlíkám skvělé pončo, které jak jsem zjistil při vybalování žádné pončo není, nicméně úprava několika uzly a mikroténová pláštěnka nemá chybu. Několikrát se míjím s Dalíkem a jeho spoluběžkyní, do kopce mi to však dávají takovým způsobem že vůbec nechápu kde se to v nich bere ( Mílař ty jsi vážně kanón, smekám! ). Na občerstvovačkách potkávám vždy usměvavé lidi, což hodně povzbudí, taky tam byla na některých Anička a věnovala mi pár starostlivých slov a teplý čaj, za což jí moc dík. Je fajn běžet s někým, nicméně běžet spousty hodin sám taky nemá chybu, když si chcete pokecat o čemkoliv můžete, když chcete nadávat můžete, prostě ze sebe sypete co vás zrovna v makovici napadne a není to problém. Dobíhám na Přeláč a vůbec netuším že mě čeká i komunikace mezidruhová. Vyvzlínám sjezdovku a v poklidu pokračuju, snažíc se neuklouznout na nadílce na zemi, a najednou jsem u Makyho popisovaných kobylek, jenže je tu i něco navíc, zjišťuju že jsem v ohradě s býčkem a dalším množstvím dobytka. Můj IT mozek se snaží situaci vyhodnotit, vedle možnost přelézt k vesele hopsajícím kobylkám hlídačkám a nebo zůstat ve stejné ohradě a k výlezu projít půl metru kolem těch hrozivých rohů. Bleskurychle se rozhoduju pro variantu dvě a plížím se podél ohradníku se slovy „ já jsem hodnej, já vám nic neudělám“při čemž mám dost slušně v kalhotách. Po dosažení ohradníku směrem ven při souběžném pohybu ruka na a noha přes , dostávám elektrošok prvně do mokré rukavice a pak ….. Nicméně jsem za, zdravím pana majitele a peláším vstříct cíli. Pod Ostým mi zvoní telefon zrovna ve chvíli kdy poklusávám na asfaltu u semaforu, při pokusu ho vytáhnout z báglu vysypávám celý jeho obsah doprostřed silnice, veselou chvilku zvládám v klidu a mířím k poslední občerstvovačce. Tam je mi řečeno že je to už jen deset kiláků a tak mě trošku překvapuje když mě pošlou až za mostek, nicméně je nutno věřit a šlapat, protože tady už to smrdí koncem. Rozhodně to nebyla nejkratší cesta k chatě na Ostrý, nicméně po jejím dosažení už vím že je tu jen seběh, takže valím dolů co to jde s tím že snad nebudu muset vytahovat čelovku. Bohužel hodina pokročila a já nakonec svítím, cesta po asfaltu je nekonečná, nicméně Bystřice se blíží. Pak jen doběh pod obloukem a jásot kamarádů, kteří na mě vydrželi čekat tak dlouho než se domotám do cíle, za což jim opravdu moc díky a věřte že na každého z vás jsem si cestou vzpomněl.